Maxův příběh: homeopatické léčení autismu

2. července 2008 v 22:39 | Amy Lansky, Ph.D. |  Homeopatie a autismus
Skvělá knížka o vyléčení autistu pomocí homeopatie se menuje Impossible Cure, napsala ji Amy Lansky, originál textu najdete na http://www.autism.com/treatable/recovered/lansky.htm

Amy Lansky, jej manžel Steve a jejich děti, Izaak a Max (7/ 1991), žijí jižně od San Francisca v Californii. O homeopatické léčbě svého syna napsala knížkuImpossible Cure: The Promise of Homeopathy, R.L.Ranch Press, 2003, www.ImpossibleCure.com

Varovné signály
Všechno začalo na jaře 1994, když bylo Maxovi 2.5 roku. Něco nebylo v pořádku. Max nemluvil. Byť technicky byl schopný použít 10, možná dokonce 20 slov, většinu času se nezdálo, že by mluvené řeči vůbec rozuměl a navíc, mělo to zhoršující se tendenci. Z určitého pohledu se zdálo, že Max pomalu splouvá.
Pokud se to vzalo z té lepší stránky, Max znal všechny písmena abecedy a čísla od 1 do 10. Dokázal poskládat kostky s obdivuhodnou přesností a dokázal vybudovat perfektně symetrické tvary. Dokonce skvěle používal počítač - myš, otevíraní her...Max evidentně měl pokročilé analytické schopnosti, dokázal přiřazovat různé tvary do správných obrazců lépe než my. A rozhodně slyšel. Měl rád televizi a rytmicky tančil na hudbu. Popravde, většinu času byl Max veselý, byť mírně odtažitý klouček. Většinu času se usmíval a rád si hrál se svým starším 5.5-letým bratrem.
Ale když jsme si večer všichni sedli a bavili jsme se, Max byl nejradši osamotě. I když nám neodmítal, nikdy si o kontakt neříkal. Dlouho jsem si myslela, že jenom si dává s mluvením načas a je míň společenský jako Izaak. Ale bylo toho více.
Ve škole se začaly hlásit první problémy. Všimla jsem si, že jeho učite začaly mít obavy. Byť začal chodit do "školy" již ve dvou letech, nikdy úplně nezapadl. Spolíhal na svoje milované "baba" - flašku s mlíkem na uklidnění. Byť měl rád spoustu hraček ve třídě, nikdy nepřišel do kontaktu s jinými dětmi. Pokud nebyl učitelce na klíně, nebyl v stavu sedět u pohádek. Byl velice živý, jakokdyby měl uvnitř motor. Nebyla to klasická hyperaktivita - neběhal u toho. Pouze nebyl duchem přítomen - vypadalo to, jako kdyby učiteka četla pohádku v cizím jazyce. Max se potuloval po třídě a tiše si hrál se zajímavými hračkami. Nebyl rušivý, jenom duchem tam nebyl. K
Věděla jsem, že jedna z učitelek má podezření na autismus, tvrdila, že Max dělá sebe-stimulační aktivity, jako například točení do kruhu a stěžovala si na špatný oční kontakt, když na něj mluví. Nechtěla jsem tomu uvěřit - měl s námi doma nějaký oční kontakt, doma se do kruhu netočil a obecně vzato, byl šťastný a spokojený.
Ale jak šel čas dál, zvláštnosti jenom narůstaly. Jedno ráno, když jsem ho vezla do školky, zeptala jsem se ho:"Víš, kam práve jedeme?" Žádná odpověď. Max jenom zíral do prázdna. Večer, když jsem se mu snažila přečíst pohádku na usnutí, nezvládl pokojně sedět - vrtěl se, stál na hlavě, s nohami proti zdi, jezdil s prstami nahoru a dolu po věcech, po zdi. Také si osvojil zvyk píchání ukazováčekem lidem do hrudníku nebo bouchání hlavou do nich ne aby je zranil, ale jako druh kontaktu. O rok později jsem se dozvěděla, že jsou to typické projevy autistických dětí.
Co s tím? Tonoucí se stébla chytá. Snad je to jenom porucha pozornosti? Přečetla jsem všechny dostupné knihy. Snad je to chyba učitelek, že ho nechápou? Ale v hloubi duše jsem věděla, že Max má vážný problém a zdálo se, že se to jenom zhoršuje, stále se nám vzdaloval. Na konci školního roku, těsně před 3-mi narozeninami, nám učitelka doporučila vyhledat lékařskou pomoc.
Věděla jsem, že naše rodina nebude nikdy v klidu, pokud Max bude mít problém tohoto rázu - taky jsem věděla, že naše životy dostanou tvrdý vrut. Instinktivně jsem cítila, že Maxova celá budoucnost visí ve zduchu a že musím udělat všechno, co je v mých silách - žádný balvan nemůže zůstat na místě pokud nenajdu klíč.
Věděla jsem, že není úniku a také že není žádný prostor pro rezignaci. Problémy tohoto typu jednoduše nevymizí - nedají se ignorovat. Hustým hřebenem jsem pročesala každý detail našeho rodinného života, všechny jídla, každý aspekt Maxovho života, v naději, že najdu nápovědy. Zdálo se mi nepochopitelné, proč tento stav postihl právě mého syna. Byla jsem "matka v akci".
Akce
Rozhýbali jsme se během léta 1994, když bylo Maxovi zrovna čerstvých 3. Na základě rady naší logopedky jsme se rozhodli nevzít Maxa do místní fakultní nemocnice, co by bylo nejlogičtější krok. Obava byla, že Max by akorát dostal nálepku autista a nás by utvrdili v pocitu beznaděje. Namísto toho jsme ho vzali k vysoce respektované logopedce, Donně Dagenais, která vede kliniku v Palo Alto. Donna je považovaná za nejlepší logopedku v naší oblasti, s nesčetnými zkušenostmi s prací s dětmi s komunikačními poruchami.
Donna skutečně nespěchala k žádnými závěrům, začala práce. Kromě individuální terapie navštěvoval Max také skupinové terapie s dvěmi dalšími dětmi. Ze třech dětí se Max choval nejlépe, ale byl nejmíň verbální a rozhodně nejvíce mimo.
Další bylo jídlo, zkusili jsme Feingoldovu dietu. Jedno z největších podezření padlo na kravské mlíko a byl to zásah do černého. Max bol na mlíku závislý, dokonce i na jeho láhví s mlíkem. Zredukovali jsme mlíko na 1 hrníček kozího mlíka denně. Tyto opatření přinesly úžasný efekt - zatímco Max předtím působil, že žije za oponou, teď první dějství se rozběhlo. Konečně se rozmluvil a začal používat 2-3 slovní spojení. A jednoznačně začal být duchem stále víc přítomen. Jeho chování a mluvení ještě stále se nedaly nazvat v normě, ale byl to slibný začátek. Do konce léta jsme také omezili přísun umělých barviv, další doporučení Feingoldove diety.
Na podzim Max pokračoval v logopedické terapii s Donnou a dělal malé pokroky. Navzdory tomu, že už mluvil, měl typickou autistickou interakci - dokázal zodpovědět pouze jednoduché otázky a navíc pouze týkající se předmětů přímo před ním. Například dokázal zodpovědět, jakou barvu má která kostka, ale nedokázal říct, jaká je jeho obíbená barva. Také nám dělala starosti echolalie.
Dalším úspěšným krokem byla výměna školky - z klasické, na hru orientované školky jsme přeložili Maxe do Montessori školky, která je extrémně laděná na strunu individualizmu a strukturovaného přístupu. V této školce se nedívali na Maxe jako na postiženého, ale jako na tichého.
A nakonec, prozkoumali jsme naše vlastní postoje a pocity, které jsme chovali vůči Maxovi. Kdesi hluboce uvnitř, jsem si přiznala pocity odmítání Maxe v jeho současném stavu. Je nesmírně těžké bezhraničně přijmout a milovat autistické dítě. A je to právě ono, které potřebuje nás a z nás nejvíce a které je nejvíce citlivé k rodičovským pocitům a postojům. Instinktivně jsem věděla, že moje přijmutí a láska budou klíčové pro jeho uzdravení. Také jsem věděla, že musím úpřimně věřit v jeho uzdravení. Můj manžel Steve mi na této cestě nesmírně pomáhal. On nějak věděl od samotného počátku, že to dobře dopadne.
..........pokračování příště.........
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Simona Simona | E-mail | 20. dubna 2012 v 9:13 | Reagovat

Krásný článek, mám podobné, vlastně bych si dovolila tvrdit, že úplně stejné pocity a starosti, malému jsou teprve dva, ale chová se stejně. Zajímalo by mě jak to dopadlo a jak se Max chová dnes..??

Simča

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama