Červen 2011

Autismus: je možné se uzdravit

3. června 2011 v 22:56 | Autism Research Institute |  Něco na začátek
Autismus. Toto slovo se zdá být synonymem pro polemiky. Není snad jediný fakt o autismu, který by v současnosti nebyl zpochybňovaný. Snad nejvíce pochybností se v současnosti točí kolem uzdraveí. Tradiční, předávané moudro o autismu praví, že autismus je doživotní handicap a byť někteří autisti se sice dokážou zlepšit, nicméně autismus tam pořád je.

Navzdory této tradiční pravdě, čelíme stále častěji informacím o vyléčení z autismu, což samozřejmě zasluhuje naší pozornost. Zprávy o vyléčení, částečném vyléčení nebo skoro-vyléčení pochází z několika zdrojů:

Zázračné spontánní vyléčení - nestává se to často, nicméně stává se to dost často na to, abych tento fenomén zmínil. Během posledních 25 let jsem obdržel za hrst dopisů od rodičů s zhruba stejným textem: "Prosím, vyřaďte naší adresu z Vaší databáze, naše dítě se tak úžasně zlepšilo (nevíme proč), že již není diagnostikované jako autista. Věříme, že bude pro něj nejlepší když ani nikdy nezjistí, že byl považovaný za autistu..." V několika případech jsme obdrželi další dopisy popisující, jak bývalé autistické dítě maturovalo, promovalo, oženilo se/provdalo se, s dovětkem "prosím, neodpovídejte na tento dopis".

Osobní výpověď. V posledních letech se objevila spousta knížek od autistických autorů, kteří dokázali svůj autismus významně zlepšit, někdy vyléčit. Temple Grandin, kterou knížka Hele: Nálepka autista (Emergence: Labeled Autistic (1986) katapultovala mezi celebrity, získala doktorát v zoologii. Zatímco je uznávaným odborníkem a schopna žít samostatný život, podle ní samotné není z autismu plně vyléčená.

Donna Williams vypráví svůj příběh o částečném vyléčení z autismu ve svých dvou knížkách Nikdo nikde (Nobody Nowhere 1992) a Někdo někde (Somebody Somewhere 1994). Podobně jako Temple Grandin, Donna se po napsání těchto knížek stala slavnou a vystupuje v televizi jak v US tak ve Velké Británii. Podobně jako Temple, Donna přiznává, že trpí mnohými projevy autismu. A také podobně jako Temple, statečně se rve se životem možná úspěšněji, než mnozí "zdraví" lidé by vůbec doufali, že vůbec dokážou.

Výpovědi matek o dětech Několik matek nezávisle na sobě popsalo uzdravení jejich autistických synů, s kapitolami nebo doslovy psanými těmito dětmi. V knize Face to Face (1986) Lurline Morphett popisuje svého syna Simona, u kterého ve věku 24 let jako "zdravého člověka, kterému nálepka autistu naprosto nepřísluší". Simon samotný píše o sobě jako o "(předtím) beznadějném autistovi, který se uzdravil a stal se vcelku normální!

Ve své knížce Fighting for Tony (1987), Mary Callahan popisuje, jak odsunutí Tonyho od mlíka pomohlo jeho posunu od autistického chování k normálnímu (viz také ARRI 3/2). Teď, po sedmi letech, je z něj úplně normální puberťák.

Z knížky There's a Boy in Here, kterou Sean Barron napsal se svou mamkou Judy Barron (1992), usuzuji, že Sean také působí dojmem, že autismus nechal v dálce za sebou. V závěru jeho mamka píše "teď nám radí s našimi vlastními problémy - a jsou to dobré rady". Máma Judy píše o "úspěšném boji s autismem".

Známá knížka Annabel Stehli's The Sound of a Miracle (1991) popisuje rychlé uzdravení její dcery Georgy po léčbě AIT - Auditory Integration Training (AIT). K této knížce se v současnosti připravuje dokumentární film.

Kniha Jane McDonnell's News From the Border (1993) obsahuje také doslov jejího syna Paula, kde píše "již nejsem tak autistický jak jsem byl, ale v některých aspektech se u mě autismus pořád objevuje". Na základě toho, co jsem četl a toho, co jsem viděl v Sonya Live televizní show předpokládám, že ty aspekty jsou drobné - Paul ušel od svého autismu dalekou cestu. (Podobně jako Sean Barron, Paul McDonnell studoval autistické chování zdokumentované ve filmech (např. Rain Man a v televizi), aby zjistil, jaké chování mu brání v normálním životě.

Jak se dá dovtípit z názvu, nově publikovaná knížka Autism: From Tragedy to Triumph (1994) napsaná Carol Johnson a Juliou Crowder, dokumentuje obrovský úspech. V této knížce opět najdeme doslov, napsaný Drewem, bývalým autistou. Doslov je, pro zajímavost, životopisní úvaha, kterou Drew napsal v druhém ročníku svého studia psychologie. Vůbec nezmiňuje jak autismus tak fakt, že autistou byl. Drew je v současnosti považovaný za zdravého ve všech směrech, má spoustu kamarádů a zdá se, žije úplně normální život. Je pro nás mimořádně zajímavé, že Drew je jedno z autistických dětí, které se účastnili programu vedeného Ivar Lovaasem - Young Autism Program v UCLA v sedmdesátých letech. V knize jsou také záznamy z terapeutických sezení v UCLE.

Projekt Young Autism
Velký rozruch na téma vyléčení z autismu vzbudilo v roce 1987 zveřejnění zprávy Ivara Lovaase a jeho kolegů týkající se výsledků jejich intenzivního programu ranné intervence cílené pro děti mladší 4 let - výsledkem bylo, že 47% dětí se úspěšně zařadilo mezi zdravé děti. Loovas ve svém interview pro New York Times uvedl: "Když tyto děti dnes potkáte - jsou z nich teenageri, nikdy byste nepoznali, že s nimi někdy v minulosti něco nebylo v pořádku."

Podobných výsledků dosáhly děti, které absolvovaly Princeton Child Development Institute program a bylo jim míň než 5 let (uvádí Fenske, Zalenski, Krantz, and McClannahan, v roce 1985).
Pan McEachin a jeho kolegové v roce 1993 ve svém následném (follow-up) výzkumu dětí, které absolvovaly program u Ivara Loovase opravdu na základě metody "peer ratings" a jiných hodnotících technik potvrdil dřívější předpoklad, že tyto děti v pubertálním věku byly nerozeznatelné a ničím neodlišitelné od jejich vrstevníků.

Dovol mi slyšet Tvůj hlas Velký rozruch vzbudilo v roce 1993 vydání knížky Dovol mi slyšet Tvůj hlas Let Me Hear Your Voice autorky Catherine Maurice, ve které autorka popisuje jak její dvě autistické děti, obě s diagnózou nízko-funkčního autismu stanovenou renomovanými psychology, psychiatry a neurology v New Yorku, se úplně uzdravily díky velice intenzivní aplikace technik ranné intervence, především díky programu pana Lovaase. Catherine Maurice uvádí mnohé hodnocení učitelů a logopedů svých dětí, podle kterých její děti jsou nejenom v pořádku, ale navíc se jim mimořádně dobře daří.

Ti, kteří nevěří na možnost uzdravení z autismu obvykle argumentují, že v těchto případech musela být chybně stanovená diagnóza - že se od začátku nejednalo o autismus. Nicméně od vydání knížky Let Me Hear Your Voice, která popisuje a dokumentuje autismus obou dětí naprosto neoddiskutovatelně, uvádí diagnózy stanovené renomovanými experty a závěr, že tyto děti se uzdravily, je pro mnohé velice těžké akceptovat. Já osobně jsem viděl obě Mauricovic děti v rámci různých příležitostí, naposled před týdnem-dvěmi před napsáním tohoto článku. Můžu Vám potvrdit, že jsou to báječné děti bez jakékoliv známky autismu. Psycholog, psychiatr i dětský neurolog, kteří původně stanovili u obou Mauricovic dětí diagnózu autismu, napsali oficiální prohlášení, že "tyto děti nevykazují žádné zbytky autismu" (children show no residua of autism.")

Co si o tom všem myslet?

Samozřejmě, vždy budou ti, co budou tvrdit, že uzdravení z autismu je nemožné (vždyť také, i podle definice, autismus je celoživotní postižení) a že popisované uzdravení mnohých autistů je pouze výmysl. Nicméně, jak slavný filozof poznamenal: "Vypadá to jako kachna, chodí jako kachna, kváká jako kachna - musí to být kachna" tak já říkám na téma uzdravení z autismu: pokud vypadají uzdravení, chovají se jako uzdravení, okolí je považuje za uzdravené, pak jsou uzdravení. Třeba někteří z "uzdravených" možná mají nějaké zvláštnosti. A pokud jo, tak co? Kdo je nemá?

Jsem více než ochotný uznat a radovat se, že autismus je léčitelný. Ať je toho víc!

Přeložila Boba. Originál tohoto článku najdete na http://www.autism.com/fam_editorial_curepossible.asp nebo Autism Research Review International, 1994, Vol. 8, No. 2, page 3